1.Příběh začíná

Přidávám sem takový můj malý amaterský příběh, který bych chtěla postupně doplňovat.Byla bych moc ráda, aby jste ho posoudili a případně přidali kritiku abych věděla co příště mám napravit.

Možná mi nenáleží abych psala zrovna z této doby, ale nechala jsem se inspirovat vyprávěním mojí babičky (ta ovšem nebyla židovkou.Jen se s židovkou z příběhu setkala a pomáhala jí....Chci jen dodat, že většina příběhu je vymyšlená a napravdě se bude zakládat jen určitá část).

Omlouvám se za případné nedostatky a chyby jak z historického hlediska tak i pravopisného:-))

                             1.Příběh začíná…

Batoh jsem odhodila do rohu předsíně a šla jsem si lehnout na gauč.Únavou jsem vydechla a na chvíli zavřela oči.Byla jsem úplně zmožená po celodenní brigádě v obchodním centru.Celých 10 hodin u malinkého pultíku, kde jsem musela nabízet ovocné jogurty.Ještě si vzpomínám, jak mi šéfka vysvětlovala, že se musím usmívat a každému, kdo kolem projde nabídnout sladký lahodný jogurt.V poslední hodině jsem však opravdu neměla náladu na usmívání.Spíš naopak jsem se mračila na každého, kdo se ke mně přibližoval.Nejspíš jsem odradila spoustu potenciálních zákazníků, ale těch devět hodin už na mě prostě bylo moc.

S odpočívání mě vytrhl maminčin hlas.“Janičko?Volala babička, že se máš u ní stavit, ale neřekla proč.Prý to není pro moje uši.“Maminka došla až ke mně a zmateně kroutila hlavou.Na chvíli jsem se podivila a řekla si, že babička má určitě něco za lubem.Jenže pak jsem v duchu zajásala.Asi nejspíš jsem věděla babiččin záměr.Dva roky se jí marně snažím přemluvit k tomu, aby mi něco vyprávěla o své minulosti.Je jí 85 let a je to židovka což znamená, že za války musela určitě něco prožít.Jednou jsem si totiž na vrásčité ruce všimla malého tetování.Bylo nepatrné a skoro neviditelné, ale moje zvědavost mi nedala a když babička spala, ruku jsem jí prozkoumala lupou.Na levém zápěstí z vnitřní strany bylo vytetováno Ich bin Jude.Okamžitě jsem věděla, že babička skrývá spousty tajemství.A taky jsem věděla, že jako studentce soudobých dějin by se mi mohly hodit do mé diplomové práce.Jenže mi to přišlo opravdu sobecký.A nechtěla jsem před babičkou něco vytahovat, protože o svém mládí nemluvila a jistě k tomu měla a má dobré důvody.

Opravdu jsem toužila po tom vědět co babička prožila.Moc jsem si přála, aby mi yyprávěla to co skrývá.

Když jsem dorazila k domu babičky, vyhlížela mě jako vždy z balkónu.Vyjela jsem do pátého patra a babička už stála na prahu.Tvářila se poněkud vážně a netrpělivě.Nikdy jsem jí v takovém  napětí neviděla.Skoro jsem se o ní bála.Vešla jsem dál a babička mi jen pokynula hlavou abych si sedla na pohovku.Připadala jsem si jako u nějakého výslechu.Babička zatím nemluvila, jen jsem slyšela štrachání z kuchyně.O chvíli později si ke mně babička přisedla a začala.

‚‚Víš, myslím, že je čas, aby ses dozvěděla něco co jsem prožila jako mladá.Vím, že jsi mě o to prosila už před nějakou dobou, ale já si myslím, že jsi na to nebyla příliš vyzrálá.Jen jsi to prostě chtěla vědět, protože jsi byla zvědavá.

Ale dneska už dobře vím, že se o to hodně zajímáš a proto ti vyjevím pár vzpomínek.Je to pro mě hodně těžké a nerada na tu dobu vzpomínám.Byla náročná, temná a velmi bolestná.Vy mladí si to už dneska vůbec neumíte představit.Máte všechno a nic vám nechybí.Ale nemysli si, že tím chci říct, že my jsme byly lepší.Nebyly, vždyť i vy máte starosti.Jen můžete svobodně žít.

Psal se rok 1941 bylo mi 17 a chtěla jsem jen jedno – žít.Ale nemohla jsem, protože na kabátě jsem musela mít našitou žlutou hvězdu.Jenže ta hvězda nebyla jen na  kabátě, byla všude.Měla jsem jí stále před očima i když jsem se na ní nedívala.Ta hvězda značila hrůzu, strach a odpor.Když jsem jí měla připadala jsem si jako označkovaný zvíře nebo něco takového.

Nesměla jsem chodit do školy.Prý jsem nevyhovující žák.Moje židovské kamarádky na tom byli stejně ba i hůř.Rácheliny rodiče byly v Terezíně.Jí se transport zatím vyhnul, ale věděly jsme, že nás to každou chvíli čeká taky.

Vzpomínám si, jak Ráchel jednou zvolala ‚‚holky, dneska se nebudeme značkovat a vyrazíme do kina a pořádně si dnešní den užijeme.‘‘Nejdřív jsme myslely, že si z nás dělá legraci, ale nedělala.Myslela to vážně.A tak jsme druhý den vyrazili.Moje maminka mě vůbec nechtěla bez hvězdy pustit.Věděla stejně dobře jako já, že za to je trest smrti.Slíbila jsem jí tedy, že si hvězdu vezmu, ale ihned co za mnou zaklaply dveře jsem si jí sundala.Dodnes mě mrzí, že jsem jí lhala a takhle jí podvedla.Ale tehdy jsem byla mladá a dost neposlušná.Nechtěla jsem se podřizovat nějakým příkazům.Nikdo se jim nechtěl podřizovat, ale museli jsme. Občas jsme nějaký ten zákon porušili. S kamarádkou co se mnou bydlela v domě jsme chodili za klukama těsně před zákazem vycházení.A vraceli jsme se pozdě v noci.Byl to obrovský adrenalin a neuvěřitelné dobrodružství.Ovšem maminka byla vyklepaná hrůzou.Nechápu proč jsem tehdy takhle riskovala, ohromně riskovala.Proč jsem mamince způsobovala neustále nějaké trápení.Věděla, že si chci užívat života, ale měla jsem ještě tři mladší sourozence.Tatínek zemřel v devětatřicátém na tuberkulózu a maminka byla na všechno sama.Moc jsem jí nepomáhala a je mi to tak moc líto.A nikdy jsem už neměla možnost se jí omluvit…